Místo péef (podruhé)

Prosinec 31, 2009

Na webu AKA… http://aka.anarchokomunismus.org/?page=clanky&tema=2&clanek=105

c

Reklamy

Místo péef

Prosinec 31, 2009

Poslední minuty roku 2009 by sváděly k bilancování… Tomu se pokusím vyhnout. Každý, kdo alespoň trochu sleduje „domácí“ anarchistickou scénu a při infiltraci do nějaké pohodlné „nevládky“ nebo kvaziintelektuální kasty mu úplně nezkorodoval mozek, si dovede patřičné závěry vyvodit sám. Pokud bych se měl ohlédnout trochu dál do minulosti – před nějakými deseti lety proběhlo v Praze zasedání MMF/SB. Z mého pohledu byl tohle pomyslný vrchol novodobého českého anarchistického hnutí. Bohužel, samo hnutí nebylo schopno tento potenciál účelně využít a rozvinout. Tak začala klíčit morální rakovina, jakýsi „syndrom vyhoření“, který je tolik příznačný pro realitu dnešních dní.

Začátek našeho konce nebo konec našeho začátku?

Dnešní situace je taková, jaká je. Nemá smysl se nostalgicky ohlížet do minulosti a vzpomínat na to, jaké to bylo a možná mohlo být před deseti nebo dvaceti lety. Kdybych chtěl být cynický, řekl bych, že současný stav antisystémové opozice má jedno výhodu – horší už to být nemůže.
Nechci kritizovat druhé. Pomyslným kamínkem mozaiky naší dnešní mizérie jsem i já sám – pokud se podívám na sebe sama, vidím výsměch svým vlastním ideálům, vidím kompromisy mezi svým přesvědčením a realitou, ve které jsem nucen žít. Ve svých očích vidím vlajku, ale ne tu černorudou, ale bílou a pěkně potrhanou.
A co s tím? I tuhle otázku jsem si položil. Odpověď je jednoduchá. Pohnout ke změně sebe sama. Zvednout se z pohodlí své židle a převzít konečně zodpovědnost za sebe sama z laskavé péče systému do svých vlastních rukou. Ve skrytu duše jsem pořád tak trochu doufal, že přijde nějaký „Deus ex machina“, zvrat, který za mě udělá revoluci, vyřeší všechny problémy, já tomu všemu zatleskám a…
Jenže jestli to myslím s myšlenkou libertinského komunismu vážně, nemůžu doufat v nějaký „vyšší zásah,“ on totiž nepřijde. To už je ta nepříjemná vlastnost reality. Nezbývá, než začít s revolucí. Prozatím u sebe doma…

Sáhli jsme si na dno. A přitom nám (doufám) spadly jedny tlusté růžové brýle. Je jen na nás, jestli se chceme ze současného stavu vzpamatovat a vyjít z něj silnější. Je to jen na nás – nikdo jiný to za nás neudělá…

c

Listopad 28, 2009

1.

pociťuju přítomnost lithiové smrti
je krutá!
nesere se s tím
a mimo ódy na semtex (manu jednadvacátýho století)
jsem jí cele zaujat a odevzdán:
jednou ruku v ruce
zničíme poesii;
tíštivou minou!
bude se svíjet jak znásilněná kurva
v agónii
v zemskym prachu, to jo, tak já to rád,
pak budou všichni cvoci volný,
pak bude dobře;

2.

chci být trhavinou
bombou co roztrhá
knihy lásku demokracii aristokracii
samu podstatu
chci být dýkou a dynamitem
zbourat zdi paláců a chatrčí
a chrámů kultu logiky pragmatismu
jsem dým
o svý dekrety k bytí neškemrám
já si je beru;

3.

přítomnost řve jak bachař
hrdej deratizér
míchá svý jedy s vírou v řád zlomenýho pometla (asi)
s vírou ve spoutanýho kohouta za tlustou mříží
s vírou v beznaděj jsoucna…
ty kurvo! my nejsme
nejsme
nejsme
nebudem naše nazírání ontologie
naše pistole a semtex
a konopnej provaz nikdy nebudou k pochopení
k přijmutí
ke kývnutí hlavou
věci se občas musí dělat bezhlavě
protože až se rozpadnou myšlený okovy mýho mozku
tenhle zkurvenej svět přestane existovat
pak zbude jen vědomí sebe sama jako věčně trvající danosti
pak prostě nebude nic…
možná jen trocha rezavýho kouře;

c

P.S. Pardon za tyhle výlevy…

Squat s hliněnými základy

Září 13, 2009

Vyklizením Milady reaktivovaná squaterská subkultura krátce obsadila léta chátrající dům v centru Prahy. Stát se zachoval celkem předvídatelně; vždyť jeho siamskému dvojčeti kapitálu někdo šáhl na jeho nezcizitelná práva… Bohužel, mediální vyznění celé akce není zrovna nejpříznivější. To sice ze strany korporátních médií nepřekvapí, ovšem serióznosti v očích mainstreamu nepřidá. Vpodstatě je základní otázka téhle poslední squaterské etudy stejná jako v případě Milady; za co se vlastně považují do dnešních dnů přeživší či čerstvě příchozí squaterské kádry (za tenhle hnusnej termín se opravdu omlouvám)? Za partu alternativních umělců nebo za hrobaře systému? Odpověď na tuhle otázku je zásadní. Platí-li první případ, nemá cenu se squatingem dál zabývat, natož za něj nějak aktivně bojovat. Proč vkládat svou energii a čas na podporu další „mírné vzpoury v mezích zákona“, jejíž reálná nebezpečnost pro systém je nulová…
Bohužel, z některých reakcí squaterů se nemůžu zbavit dojmu, že pro ně squat přestal být prostředkem a stal se cílem. Nechci nijak moralizovat, ale cílem anarchismu přece nikdy nebylo budovat pár milostivě trpěných ostrůvků nesouhlasu vprostřed systému, ale zničení systému jako takového. Sama myšlenka squatingu je geniální, ale squatem to musí začínat, nikoli končit.
Současná situace mi bohužel až nepříjemně zavání jakýmsi subkulturním elitářstvím, kterým se jen prohlubuje propast mezi dnešní většinovou společností a anarchistickými myšlenkami. Jaká cesta vede k úspěšné revoluci nevím, ale tahle to asi nebude.

c

X. B. !!!

Srpen 18, 2009

„Pevné“ základy systému…?

Červenec 13, 2009

Tak tohle komentář nepotřebuje…! 🙂

http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/prace/clanek.phtml?id=642319

c

Malé vydechnutí

Červenec 10, 2009

A ať taky pořád jenom nekritizuju… Tady jsou tři videa od skupiny Kontra, hrající „anarcho-chanson“ a snad by se dalo říct i „anarcho-folk“ (hudební teoretikové, trhejte! 😉 ). Vůbec, spojení anarchismu a umění je více než zajímavé téma, které by si určitě zasloužilo zpracovat. Tak snad až se mi za dlouhých zimních večerů nebude chtít čumět do zdi… 😀

Takže tedy:

Machno – …

Kulomet MAXIM

Podzimní blues

„Děkujeme panu ministrovi…?!“

Červenec 3, 2009

Tak nějak nevím, jak začít. Korporátní televize právě ve svém zpravodajství informovala o tom, že obyvatelé Milady přijali nabídku zprostředkovanou ministrem Kocábem a dostanou k pronájmu několik bytů v centru Prahy za „symbolickou“ 1 Kč. Za to uslyšel Kocáb „děkujeme, pane ministře“ a cosi o tom, že společnost konečně jedná se squatery jako s rovnoprávnými partnery, či co.

Nechci se ukvapovat, ale myslím, že se tady děje jeden velký tragický omyl. Vyklizení Milady nahnědlou bezpečnostní agenturou v žoldu státu je zcela neoddiskutovatelně naprosto nehorázným a nepřijatelným útokem státu a jeho obludné mašinérie byrokracie a práva na alternativu vůči současnému systému fyzického i duševního vykořisťování a neustále rostoucí spotřeby. Stát pokračuje, tentokrát ve jménu kultu soukromého vlastnictví, ve svém tažení proti myšlenkám anarchokomunismu a proti jakékoli alternativě vůbec a jako obvykle se neštítí použít všech možných i nemožných prostředků ke zničení odporu.

A těmi prostředky nejsou jen nacističtí či policejní žoldáci (jaká to vzácná kooperace „bojovníků proti systému“ a policie!), ale jak se zdá, také dobře vykalkulovaná propagandistická strategie.

Hra na hodný a zlý stát

Když už jsem zmínil tu policii; je to asi nejprofláknutější strategie policejního výslechu, známá z každé tuctové americké detektivky. Na oběť nastoupí dva policajti, jeden se tváří strašně zle, vyhrožuje, řve a snaží se vyšetřovaného zastrašit a když už to vypadá pěkně špatně a vyšetřovaný je řádně vystrašený, nastoupí na scénu polda No. 2 a vlídně mu nastíní zářnou budoucnost společné spolupráce. Nemohu se zbavit dojmu, že přesně tuhle hru se teď s anarchisty snaží hrát i systém a že my na to až nepříjemně ochotně přistupujeme.

Nejprve se opakuje již tradiční evergreen s pokusem o vyklizení Milady („zlý stát“) s bandou robocopů a vrtulníkem a pak najednou přichází hodný stát v podobě Kocába, který chlácholí, utěšuje a slibuje, jen když obyvatelé a obyvatelky Milady kapitulují. A skutečně, další den přichází na scénu společně s hodným ministrem i další hodný a empatický vlastník domu v centru Prahy, který za symbolický peníz pronajme squaterům kus svého domu, který tou dobou leží ladem. A jak se zdá, Squateři a squaterky přijali…

Podej státu prst…

Nejprve malé zamyšlení se nad samotným faktem, že squateři a squaterky spolupracovali s ministrem Kocábem. Funkce Ministra pro lidská práva a menšiny byla v ČR zřízena v roce 2007 jako úlitba pro Bursíkovy Zelené (koryto navíc se vždycky hodí…) a hlavně pro jejich voliče (většinou liberální nudící se velkoměstská buržoazie). Zelení se především snažili vybudovat si image bojovníků za lidská práva v mezích zákona a systému a právě funkce ministra pro lidská práva obsazená nejprve D. Stehlíkovou a nyní panem Kocábem jim v tom měla (má) pomáhat.

Jenže anarchisté nejsou parta nudících se pražských liberálů, co ve volném čase pěstují bonsaje a jednou do roka vyvěšují tibetskou vlaječku.  Nechceme společnost spravedlivější, ale spravedlivou. Nechceme žádný „kapitalismus s lidskou tváří“, protože víme, že to je protimluv. Nechceme stát řízený gangem kavárenských levicových kvaziintelektuálů, my odmítáme stát jako takový, a s ním i všechny jeho potentáty, ministra Kocába nevyjímaje. Nebo jsem si až doteď myslel, že je odmítáme…

Tím, že jsme přijali Kocábovu roli prostředníka, jsme vlastně tak trochu uznali i jeho samotného a jeho společenskou funkci a postavení, jeho status. Uznali jsme legitimnost státu a systému a jeho představitelů a kývli jsme na jejich hru. My přece nehrajeme hru „něco za něco“, se svými názory a ideály neobchodujeme…!

Co je v tom všem také zarážející je role onoho tajemného majitele domu, který tak pohotově přispěchal se svou „velkorysou“ nabídkou. Je to od něj opravdu pěkné, ovšem… Základní myšlenkou squatingu je přece upozornit na fakt, že v současném systému jsou tisíce lidí nuceny žít na ulici nebo platit astronomické nájmy či mnohaleté hypotéky a přitom tu je na druhé straně řada nevyužitých objektů, které jsou jejich majitelům ukradené a které nejsou využity. Pokud jde panu majiteli opravdu o obecné blaho, proč nenabídl ony prostory už dřív i jiným sociálně potřebným? A za 1 Kč nájmu? A jak to vše vlastně pomůže tenhle nesouměr současné společnosti odstranit? A hlavně, jsem jediný, kdo si tyhle otázky klade?

Jakou ještě máme legitimitu?

Nechtěně se posouváme (nebo spíš jsme posouváni) do jakési elitářské pozice, ze které už nemusí být úniku. Kolika pražským bezdomovcům a sociálně slabým bude pan ministr shánět byt v centru Prahy za symbolické nájemné? Naším cílem je přece bořit hranice a dělící čáry ve společnosti!

Mezi „obyčejnými lidmi“ a anarchisty existuje propast, která se teď možná ještě prohloubí. Utopeni v  bahnu subkultury degradujeme jen na jakousi zdivočelou partu avantgardních a pro systém neškodných kavárenských kvazirevolucionářů a tlučhubů.

Naši bachaři si nás koupili, za symbolickou jednu korunu. Pro systém to byla investice století.

Volby…?

Červen 4, 2009

Volby… Jak tohle slovo devalvuje v současné tlející post-demokratické epoše. Za pečlivě udržovanou fasádou participace i toho nejbezvýznamnějšího proletáře na moci a správě země se skrývají plesnivějící ruiny reality.

„Volba“… Kdosi se nám snaží namluvit, že v současném systému máme možnost volby. Že si můžeme zvolit svou budoucnost, svobodně otočit kormidlo společenského a sociálního vývoje žádoucím směrem… Z prolhanosti a pokrytectví téhle nehorázné lži se mi dělá špatně.

Masa

Masa – to je tajný sen a cíl všech politiků. Masa poslušně konzumující svůj milostivě darovaný „chléb a hry“, masa znechucená, dezintegrovaná a znuděná – a tedy snadno ovladatelná. 24 hodin denně jsme vystaveni úporné mediální masáži a droze konzumu; 24 hodin denně se soustředíme na svou spotřebu a povrchní a směšné přetahování se o pár drobků spadlých ze stolu mocných, utápíme se v žabomyších válkách o bezvýznamnosti v naší konzumní společnosti; čím víc se soustředíme na slevněné kuře v nejbližším marketu, tím víc zapomínáme na provazy (nebo spíš ocelová lana?) jež s námi manipulují a hlavně na ty, kteří je drží v rukou.

Jsem součástí masy a děsí mě to. Děsí mě, jakým způsobem je mé okolí současným systémem duševně vykořisťováno. Jak organizovaně a poslušně se nechávají mí příbuzní zmanipulovat k tomu, aby dovolili „demokratickým politikům“ opět znásilnit jejich důvěru a touhu po alespoň trochu normálním světě. Děsí mě, že musím volit „menší zlo“ – tohle není skutečná volba. Děsí mě systém jako takový, děsí mě jeho obludnost, velikost a sortiment mučících nástrojů, nachystaných na každého kacíře. Děsí mě netečnost a rezignace masy.

Superstát

Mocní tohoto světa si snad pro ukrácení dlouhé chvíle, snad pro zefektivnění svého vykořisťování, vymysleli Evropskou unii s jejím obludným byrokratickým aparátem a spoustou teplých míst pro ty, co si jsou rovnější. Takzvaná evropská integrace je ve skutečnosti jen dalším krokem v oddělování obyčejného člověka od správy veřejných věcí a dalším umenšováním jeho již nyní reálně neexistujícího vlivu na chod společnosti. (Tím nijak neobhajuji právo České republiky či jakéhokoli jiného státu na existenci; nebýt státu(ů) a jeho přemoudrých vůdců nemohl by nikdy vzniknout ani superstát).

Proto jakožto odpovědný a uvědomnělý prvovolič vyhlašuji tomuto systému, státu i superstátu válku. Odmítám ohýbat svou páteř pod tíhou tisíců zákonů a nařízení, snažících se legalizovat a ospravedlnit mé vykořisťování. Odmítám držet v úctě perverzní demokratické tradice a instituce, které se s nehoráznou drzostí dnes a denně povyšují nad ty, bez jejichž práce, krve, slz a nezměrné benevolence by už dávno skončily v propadlišti dějin. Odmítám volit mezi menším či větším zlem. Odmítám dělat kompromisy s vlastním svědomím. Narodil jsem se jako svobodný člověk, nezemřu jako otrok!

Obligátní „Co s tím?“

Utápět se ve své vlastní subkulturní výlučnosti věci určitě nepomůže. Je třeba snažit se neustále klást otázky a požadovat odpovědi; doma, ve škole, v práci, mezi přáteli, na ulici… Obyčejný člověk současným systémem v hloubi duše opovrhuje. Jen svůj hněv nedokáže zformulovat; naším úkolem je pomoct mu v tom.

Pokud jde o ony neslavné volby, pasívní bojkot je myslím snad tím nejhorším možným řešením… Osobně se chystám do volební urny vhodit vlastnoručně zbouchnutý leták stručně vyjadřující pravou podstatu celé té komedie. Pokud by se z tohohle stala masovější věc, možná by to mohlo mít celkem zajímavý efekt…

Jak si systém vychovává budoucí žoldáky

Červen 2, 2009

Něco kurevsky smrdí na hnojníku nejen českém…!

C

Vejce jen pro Paroubka…?

Červen 2, 2009

O tom, že soldateska okolo Paroubka, Ratha či Sobotky je jen bandou neužitečných zmrdů dobrých leda tak na rozvěšení na nejbližší kandelábr, myslím není pochyb. Na co by se však nemělo zapomínat je to, že ostatní politikové nejsou o nic lepší; ve světle stovek vržených vajec proti socanům by nebylo od věci se zamyslet nad tím, jestli tuhle bohulibou činnost nerozšířit i na ostatní politiky a „veřejné činitele“…

c

Nějak se nám ochladilo…

Květen 31, 2009

C

Hrozí sociální bouře, varuje Světová banka

Květen 26, 2009

„Nejvíce jsou ohroženy východoevropské země, které zasáhl dvouciferný hospodářský propad.

Vlády by se měly včas připravit na to, že v důsledku globální hospodářské krize mohou propuknout rozsáhlé sociální nepokoje. V rozhovoru pro španělský list El País před nimi varuje prezident Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (Světové banky) Robert Zoellick.

„Domnívám se, že nikdo neví, co všechno se může stát. To nejlepší, co lze udělat, je připravit se na jakoukoli eventualitu,“ uvedl Zoellick.

Podle něj je riziko sociálních bouří nejvyšší ve východoevropských zemích, hlavně těch, které postihl dvouciferný hospodářský pokles. Jejich vlády se musejí v této souvislosti připravit na velmi vysokou nezaměstnanost.“

Tolik článek z dnešních Hospodářských novin. Ano, už i „vrchnost“ otevřeně připouští, že nasranost lidí na tenhle podělanej systém by mohla překročit přípustnou mez…

Myslím, že je tu reálná šance otřást základy systému. Otřást jimi možná tak, že se celá ta prohnilá barabizna jednou provždy zhroutí. Povést se to nemusí, ale já věřím, že MŮŽE. O potenciálu situace dnešních dní bylo napsáno mnohé; je jen na nás, jestli ho využijeme…

c