„Děkujeme panu ministrovi…?!“

Tak nějak nevím, jak začít. Korporátní televize právě ve svém zpravodajství informovala o tom, že obyvatelé Milady přijali nabídku zprostředkovanou ministrem Kocábem a dostanou k pronájmu několik bytů v centru Prahy za „symbolickou“ 1 Kč. Za to uslyšel Kocáb „děkujeme, pane ministře“ a cosi o tom, že společnost konečně jedná se squatery jako s rovnoprávnými partnery, či co.

Nechci se ukvapovat, ale myslím, že se tady děje jeden velký tragický omyl. Vyklizení Milady nahnědlou bezpečnostní agenturou v žoldu státu je zcela neoddiskutovatelně naprosto nehorázným a nepřijatelným útokem státu a jeho obludné mašinérie byrokracie a práva na alternativu vůči současnému systému fyzického i duševního vykořisťování a neustále rostoucí spotřeby. Stát pokračuje, tentokrát ve jménu kultu soukromého vlastnictví, ve svém tažení proti myšlenkám anarchokomunismu a proti jakékoli alternativě vůbec a jako obvykle se neštítí použít všech možných i nemožných prostředků ke zničení odporu.

A těmi prostředky nejsou jen nacističtí či policejní žoldáci (jaká to vzácná kooperace „bojovníků proti systému“ a policie!), ale jak se zdá, také dobře vykalkulovaná propagandistická strategie.

Hra na hodný a zlý stát

Když už jsem zmínil tu policii; je to asi nejprofláknutější strategie policejního výslechu, známá z každé tuctové americké detektivky. Na oběť nastoupí dva policajti, jeden se tváří strašně zle, vyhrožuje, řve a snaží se vyšetřovaného zastrašit a když už to vypadá pěkně špatně a vyšetřovaný je řádně vystrašený, nastoupí na scénu polda No. 2 a vlídně mu nastíní zářnou budoucnost společné spolupráce. Nemohu se zbavit dojmu, že přesně tuhle hru se teď s anarchisty snaží hrát i systém a že my na to až nepříjemně ochotně přistupujeme.

Nejprve se opakuje již tradiční evergreen s pokusem o vyklizení Milady („zlý stát“) s bandou robocopů a vrtulníkem a pak najednou přichází hodný stát v podobě Kocába, který chlácholí, utěšuje a slibuje, jen když obyvatelé a obyvatelky Milady kapitulují. A skutečně, další den přichází na scénu společně s hodným ministrem i další hodný a empatický vlastník domu v centru Prahy, který za symbolický peníz pronajme squaterům kus svého domu, který tou dobou leží ladem. A jak se zdá, Squateři a squaterky přijali…

Podej státu prst…

Nejprve malé zamyšlení se nad samotným faktem, že squateři a squaterky spolupracovali s ministrem Kocábem. Funkce Ministra pro lidská práva a menšiny byla v ČR zřízena v roce 2007 jako úlitba pro Bursíkovy Zelené (koryto navíc se vždycky hodí…) a hlavně pro jejich voliče (většinou liberální nudící se velkoměstská buržoazie). Zelení se především snažili vybudovat si image bojovníků za lidská práva v mezích zákona a systému a právě funkce ministra pro lidská práva obsazená nejprve D. Stehlíkovou a nyní panem Kocábem jim v tom měla (má) pomáhat.

Jenže anarchisté nejsou parta nudících se pražských liberálů, co ve volném čase pěstují bonsaje a jednou do roka vyvěšují tibetskou vlaječku.  Nechceme společnost spravedlivější, ale spravedlivou. Nechceme žádný „kapitalismus s lidskou tváří“, protože víme, že to je protimluv. Nechceme stát řízený gangem kavárenských levicových kvaziintelektuálů, my odmítáme stát jako takový, a s ním i všechny jeho potentáty, ministra Kocába nevyjímaje. Nebo jsem si až doteď myslel, že je odmítáme…

Tím, že jsme přijali Kocábovu roli prostředníka, jsme vlastně tak trochu uznali i jeho samotného a jeho společenskou funkci a postavení, jeho status. Uznali jsme legitimnost státu a systému a jeho představitelů a kývli jsme na jejich hru. My přece nehrajeme hru „něco za něco“, se svými názory a ideály neobchodujeme…!

Co je v tom všem také zarážející je role onoho tajemného majitele domu, který tak pohotově přispěchal se svou „velkorysou“ nabídkou. Je to od něj opravdu pěkné, ovšem… Základní myšlenkou squatingu je přece upozornit na fakt, že v současném systému jsou tisíce lidí nuceny žít na ulici nebo platit astronomické nájmy či mnohaleté hypotéky a přitom tu je na druhé straně řada nevyužitých objektů, které jsou jejich majitelům ukradené a které nejsou využity. Pokud jde panu majiteli opravdu o obecné blaho, proč nenabídl ony prostory už dřív i jiným sociálně potřebným? A za 1 Kč nájmu? A jak to vše vlastně pomůže tenhle nesouměr současné společnosti odstranit? A hlavně, jsem jediný, kdo si tyhle otázky klade?

Jakou ještě máme legitimitu?

Nechtěně se posouváme (nebo spíš jsme posouváni) do jakési elitářské pozice, ze které už nemusí být úniku. Kolika pražským bezdomovcům a sociálně slabým bude pan ministr shánět byt v centru Prahy za symbolické nájemné? Naším cílem je přece bořit hranice a dělící čáry ve společnosti!

Mezi „obyčejnými lidmi“ a anarchisty existuje propast, která se teď možná ještě prohloubí. Utopeni v  bahnu subkultury degradujeme jen na jakousi zdivočelou partu avantgardních a pro systém neškodných kavárenských kvazirevolucionářů a tlučhubů.

Naši bachaři si nás koupili, za symbolickou jednu korunu. Pro systém to byla investice století.

Vlastnosti: anarchismus, úvaha, stát